Pocit (ne)patřit

Téma rodů a předků je tak obsáhlé a široké.

Na mém úterním léčivém kruhu jsme se mimo jiné věnovali i těm, kteří si z rodů z nejrůznějších důvodů vystoupili či byli odejiti. 

Ať už měl kdokoliv před námi (či my sami) pocit, že být součástí toho, co se v rodu děje, je pro něj dále neúnosné, a řešil to tak, že se své rodiny, rodu nějakým způsobem vzdal. Nebo naopak se někdo zdál rodině, rodu nepřijatelný, a byl tedy nějakým způsobem z rodu vyloučen. V obou případech platí, že se nelze vzdát toho, co nám teče k krvi. 

V rodové síti zbyde prázdné místo, které musí být nějak zaplácnuto. Budeme se tvářit, že to tam není, za dvě tři generace se zapomene. Nikoliv. Každý má svou důležitou úlohu v rodech, do kterých se narodil. Někdy právě tu, že naprosto vybočuje, je černou ovcí, aby tak poukázal na programy, které je třeba ukončit, či si připadá, že si ho oni nezaslouží. Zůstane pocit prázdnoty. Zůstane pocit, že nepatříme, (ne)chceme patřit. A vlastně nemusí být ani náš. Jen to volá skrze nás k uzdravení. 

Přijměme všechny. Všichni tam patří(me). S úctou, pokorou, důstojností, bezpodmínečností.

Jen tak se vše zacelí, zkompletuje, dostane smysl, řád.