Na oltář zimy

Příroda odkládá na oltář sílu, kterou už přestává potřebovat. Aby dala prostor jiné. 

Činí tak pozvolna. Měkne, povoluje, taje, roztéká se. 

I my už víme, jakou sílu si už do dalšího období neponeseme. A udělejme to jako příroda. Něžně k Sobě. Odevzdejme sílu, která nás dovedla až sem. S vděčností a pokorou. Pusťme to, co nás hnalo nebo chránilo. S úctou, že bez toho bychom nebyli, kde a kdo jsme. S vědomím, že odevzdáváme na oltář našeho života cennost, která už přestala být silou, jakou potřebujeme. Už se nebudeme chránit před Sebou samými ani bránit našemu vlastnímu životu. 

Není třeba ji vyhánět zle jako zimu ze vsi v některých tradicích. Inspirujme se v přírodě. Nechme se jemně roztát. V pozvolnosti je vidět více her světla a stínů na pomalu měknoucí hladině. 

... a pak ta radost z živoucího jiskřivého proudu plného vlastní esence.