Mód přežití

Mnoho lidí je stále ještě lapeno v programu, který je přesvědčil, že ze dvou všeobecně předkládaných názorů, si musí jeden vybrat. Někteří pak o správnosti svého postoje přesvědčují ostatní, kteří ho nesdílejí, někdy až velmi bojovným či dehonestujícím projevem. Vzniká smyčka, ze které odchází energie nelásky, netolerance, nebenevolence, nepřijetí, odporu, strachu, boje ... a znovu se vrací zpět. Navíc tato energie živí a posiluje struktury nad tím vším, proti kterým vlastně vznikla. Paradox nevědomosti. 

Dokud se lidé stále nechají chytat do pastí omezené předkládané volby jedné či druhé strany, bude jim nadále unikat to, že existuje i třeba za c) nebo za ž) či dokonce za fň). Pak jsou snadno manipulovatelní, ovladatelní. Odevzdávají svou sílu a moc. Přitom si toho vůbec nejsou vědomi.

Show musí tedy pokračovat. Jsme v situaci, kdy jsou mnozí lidé nastaveni buď na vnitřní popření, což je činí velmi bezmocnými. Nebo na přijetí, což z nich činí loutky. Někteří jsou i ochotni či schopni přijmout, že existují ve světě, kde panují pravidla, která jsou velmi omezující, potlačující. Nicméně uvěřili tomu, jak bezmocní jsou s tím cokoliv udělat či to dokonce měnit. Nastavili se na mód přežití, uzavřeli se ještě víc do své krabice (oddělenosti), kde jsou sice na jedné straně ochotni přijmout, že tu existují technologie, které umí ovládat naši mysl, emoce, počasí, těla ... Na straně druhé ovšem nevěří tomu, že jsme natolik mocní, abychom to zastavili. Čímž opět napomáhají tomu, co vlastně nechtějí. Strach umí tolik.

Kde není pevný, stabilní žebříček hodnot, pocit bezpečí v nejistotě a neznámu, důvěra v Sebe a v to, kam směřujeme, bezpodmínečnost, tam je možno najít skulinu, na kterou nás to dostane. Nemůžu ... protože platím hypotéku, mám děti, chci mít klid, chci být šťastný, stejně to nemá cenu, vždyť to není takový hrozný ... mnoho a mnoho proč to nejde, proč to tedy nakonec stačí.

Hledejme ty skuliny, skulinky. Jedině tak můžeme být nelapitelní. A pak ta velká show ztratí svůj účel.