Láska je důvěra v druhého

Láska je i o tom, že necháme druhého prožít, co potřebuje. Bez toho, abychom do toho vstupovali, zachraňovali ho, pomáhali. Tím, že děláme, řešíme za druhého, mu bereme možnost vyrůst, pochopit, zrát, jít svoji cestu. Bez osobního prožitku a následného pochopení není kam jít. 

Láska je důvěra, že to zvládne. Největší láskou může být proto někdy právě to, že druhému věříme natolik, že mu "nepomůžeme". Tím, že jsme v důvěře v něj, v to, že to zvládne, mu dáváme obrovskou sílu. Pokud děláme věci za jiné, nedůvěřujeme jim, vlastně jim sílu bereme. Poodstoupit a dát druhému prostor si projít, čím potřebuje, je někdy obrovská pomoc. Neznamená to, že tam pro něho vůbec nejsme. Naše velká podpora je v neustálé vnitřní důvěře, že to zvládne. 

Dejme druhým prostor žít Sebe.

Proč vlastně bereme druhému možnost prožívat? 

Proč mu nevěříme, že to bez nás zvládne? 

Co to v nás živí za pocit, když pomáháme i tam, kde máme ustoupit? 

Dává nám to falešnou sebehodnotu? Pocit důležitosti? 

Věříme vůbec sami Sobě?