Kouzlo bezmoci

Bezmoc je stav, který nás dovede k tomu, že jakákoliv kontrola je k ničemu, prostě nefunguje. Či jen vyvolává další situace, o kterých se domníváme, že nad nimi můžeme a máme mít nějakou moc. 

Bezmoc neznamená, že nemáme moc. Bezmoc znamená, že to, jak svou sílu používáme a jakou vlastně, nás rozhodně nezavede ke spokojenému životu.

Naše potřeba kontrolovat sebe ve vztahu k ostatním či situacím, kontrolovat jiné a situace, radit jim, předkládat moudra a poukazovat na to, co dělají špatně, snažit se intelektuálně jim vyvracet jejich názory, vede k osobní frustraci, postupnému vyčerpání a/nebo manifestaci na fyzickém stavu, emocionální nestabilitě, psychickým úzkostem. Ovlivňuje pochopitelně i naše vztahy, protože takový náš přístup je příjemnými nečiní.

Rovněž neustálá snaha zachovat se v každém okamžiku správně popírá naši jedinečnost, autenticitu. Popírá sám život. Brání nám činit rozhodnutí. A to jak obecně se vůbec pro něco rozhodnout kvůli strachu ze zodpovědnosti za volbu. Nebo se bojíme rozhodnutí, protože se rozhodujeme na úrovni mysli, egopotřebností, neuspokojených emocionálních potřeb a informací na intelektuální úrovni. A zkušenosti naše či jiných nám podsouvají, co všechno se může stát. Pak tedy hledáme další informace, živíme emoce, frustraci, úzkost, necháme se přeprat hlavou a jsme opět chyceni do vlastních pastí a více a více se oddělujeme. Od Sebe, všeho. Pokud si to jsme vůbec schopni uvědomit.

Přiznat si svou bezmoc, do hloubky si dovolit prožít, procítit, že jednoduše nemáme moc kontrolovat nekontrolovatelné, je taaaaak osvobozující. 

Dovolit si přijmout a vůbec si uvědomit, jak arogantní, nepokorní jsme, když tu chceme něco či někoho řídit, ovládat a mít vše pod kontrolou. 

Život nám to sice neustále ukazuje, jen my se nehodláme vzdát. Jednoduše proto, že máme strach. Strach se pustit, strach se vzdát, strach se odevzdat. Co bychom byli bez těch všech falešných identit, masek? Co by se dělo, kdybychom se vzdali? Sytíme si to, co nazýváme silou, ač je to jen vnější herecká role, kterou zakrýváme strach uvnitř.

Za vším je strach. A strach brání životu. Brání nám samým tu být naplno. Nedůvěra v život nám brání život žít. Bojíme se něčeho, co vlastě ani není. Neustále nám mysl předkládá scénáře, co by ... 

Pak ani naše rozhodnutí nemohou vycházet z čistoty úmyslů, která jsou založena na důvěře v Sebe, v život, v řád, vyšší smysl. 

Kde není láska, tam je strach.

Dovolit si přijmout svou bezmoc nás postupně dovede k naprosté důvěře. Zjistíme, že je vše v pořádku, ať to vypadá jakkoliv. Že trpělivost je obrovský dar (nezaměňujme ji s laxností, pohodlností). Že se věci dějí, i když nezasahujeme. Že ustoupit znamená nechat, ať se věci konečně mohou dát do pohybu. Že oddělenost je neudržitelný nesmysl.

Vzdejme se své falešné moci, která vede jen k bezmoci.

Naše skutečná síla vychází z naprosto jiných základů. Pochopení vlastní bezmoci je jedním z nich.

A pokud máme zrovna pocit, že jsme na vše sami, že všichni v nejrůznějších sférách poodstoupili či nám jejich rady nedávají uspokojující odpovědi, je to třeba i právě proto, že se čeká na to, abychom učinili statečný krok na základě skutečné důvěry v život a Sebe.