Emoce jako kompas a mapa

Tentokrát se na přání budu věnovat emocím. 

Naprostým základem je přijmout, že emoce k nám prostě patří. Je jedno, jestli se jedná o ženu, muže, dítě, kolik je nám let a jaký na ně máme názor. Když už je tedy máme, nabízí se otázka, proč je máme a co s nimi. Někdo se jich bojí (ať vlastních nebo těch od druhých), někdo si je zakázal, někdo se je zdráhá projevit, někdo je používá jako manipulační prostředek, někdo je bez jakéhokoliv filtru hodí po jiných... nebudu se zabývat emocemi, které, jsou-li naší trvalou přirozeností, vytvářejí v našem biopoli na emocionální úrovni krásné zářivé barvy. Jsou ale i emoce těžké, zádumčivé, plné zloby či frustrací, které v našem biopoli na emocionální úrovni tvoří těžká tmavá mračna. Jsme-li v těchto vibracích již dlouho, nemusíme si toho být vůbec vědomi, protože jsme zapomněli, jaké je to být ve vyšších.

Emocím se tedy nevyhneme. Proč tedy nevyužít bohatství, které nabízejí? 

Emoce jsou úžasným pomocníkem, který nám spolehlivě ukáže (někdy rychlostí blesku, jindy dlouhodobě a plíživě), kdy a kde nejsme v souladu a spouštíme proto naučenou obranu. Jsme-li v souladu, nízké emoce se nám nespustí. Vnímejme je tedy jako kompas, který nás vede směrem k nejpůvodnějšímu zranění, na které jsme si vypěstovali obranný mechanismus. Když ho najdeme a uzdravíme, pochopíme, nebude v nás již podobná situace, člověk příště spouštět obrannou reakci. 

Pracujme tedy se svými emocemi. Pozorujme je, abychom se více pochopili. Vracejme se zpětně, když jsme v klidu a tišší, jako diváci k situacím, lidem, které v nás reakce startují. Abychom postupně odkryli zranění, ke kterým nás vedou. Emoce tu nejsou od toho, abychom je na někoho hodili, popřeli je, ztratili se v nich. Používejme je inteligentně. Jsou darem, se kterým je třeba naučit se zacházet. 

S emocionálními reakcemi jsme na tom různě. Někdo vyrostl v prostředí, kde se emoce potíraly, vlastní pocity byly nahrazovány vedením z venčí, vše bylo dokonalé navenek, na vše bylo pravidlo, láskyplnou emocionální pozornost nahradila dokonalost vnější formy. Dítě vyrostlo do úspěšného dospělého. Kariéra, dům, auta, sport, rodina. Vše externí je dokonalé. Jen uvnitř je prázdno. Bezemočně. Protože chybí víra ve vlastní vnitřní vedení, vše je tak, aby to dobře vypadalo, znělo. Jen z vnějšku úspěšný dospělý tam uvnitř není. Není za Sebe. Je za slupku, která má vypadat podle pravidel, která nastavil někdo jiný. Zvenčí. Neustále skenuje, kontroluje okolo. Skvělý manažer, který dokáže řešit situace z odstupu. Své osobní řešit neumí. Tak si utíká. Do práce, do sportu... Emocí se bojí. Vlastní zavřel. Hlavně, aby to dobře vypadalo.

Jinak je na tom s emocemi dítě, které přišlo jako nechtěné, narodilo se příliš brzy. Takové dítě nikdy doopravdy nepřistálo. Žije si ve vlastním světě, velmi idealizovaném. Je velmi citlivé, vnímavé. Emočně velmi bohaté, ale uvnitř. Nechává si vše v Sobě, bojí se otevřít, nedůvěřuje. Připadá si opuštěné v nepřátelském prostředí. Situace řeší osobní nepřítomností, únikem do vlastního světa.

Dítě, kterému chyběla výživa od matky (mateřské mléko, ale i ta emocionální, pečující),  se naučilo, že je třeba si vlastní potřeby uspokojovat zvenčí. A to jak hmotné, tedy prvotně výživové (matka mohla být netrpělivá při kojení, dítě nemívalo pocit sytosti), tak emocionální. Doslova se napojuje na ostatní, aby získalo, co potřebuje. Naučí se proto velmi bravurně manipulovat ostatními. Emocionálně. Nikdy nemá dost. Dostatek.

V době, kdy začínáme objevovat svět, potřebujeme láskyplné, bezpečné, dostatečně benevolentní vedení. Pokud je příliš úzké, příliš kontrolující, příliš ochranitelské, nikam nás nepustí, nenaučíme se důvěřovat vlastním schopnostem, nevypěstujeme si zdravé sebevědomí, neumíme se vztahovat k jiným, nevěříme si, potřebujeme vedení. Emočně chybí sebehodnota, kterou si dotujeme z venčí tím, že se úplně popřeme a děláme vše pro druhé, nebo naopak světu předkládáme skvělý obraz o nás samých a necháme se obdivovat. 

Děti, které byly používány rodiči (nebo jedním z nich) proti druhému, necítily se dostatečně chráněny, žily neustále ve střehu a na hraně, neměly emocionální oporu, se naučily, že láska je nebezpečná, vyměnily lásku za sílu, upřednostňují pravdu před láskou, žijí v úzkosti, mají velmi silně vyvinutou vůli, ale stojí je to hodně sil, věří jen Sobě, ignorují strach (projektují ho na ostatní), manipulují vnímáním druhých, aby vypadali mocně, bojí se vlastní zranitelnosti, neumějí týmovou spolupráci, mají velmi pevné hranice, vyvíjejí na Sebe velký tlak, jsou velmi explozivní ve svých emocích. Jsou velkými bojovníky, výbornými lídry, umějí riskovat. Potřebují se naučit emocionální rovnováze.

Většinou máme jeden obranný mechanismus z výše velmi stručně uvedených dominantní, druhý ho doplňuje. Nebo máme od každého něco. Není to chyba rodičů či naše. To je na úplně jiné povídání. Je to stav, který tu je, a ke kterému je třeba se postavit čelem. S upřímností sama k Sobě. Pak pochopíme i své emocionální reakce a můžeme je změnit, osvobodit se. Tím, že objevíme a uzdravíme své prvotní zranění.

Pak nejenže budeme víc za Sebe, ale nebudeme jednat z bolesti, nízkého sebevědomí, nabubřelého ega, strachu, nebudeme mít potřebu manipulovat, dotovat si něco zvenčí, nechávat se obírat o energii, zachraňovat, schovávat se, nebudeme se muset kontrolovat či mít potřebu kontrolovat jiné, nebudeme se emocí bát (velmi si obohatíme život), nebudeme si připadat přecitlivělí, ulítávat a naučíme se, že život plný emocí je prostě opravdu žit. Přestaneme si myslet, že smutek je špatný, a že se musím neustále cítit šťastně, skvěle, jinak je se mnou něco špatně.