Čas si přát

S novým rokem je spojována touha měnit své životy k lepšímu, přát si pro Sebe a jiné.

Umíme si vlastně správně přát? Nemám na mysli techniky, jak zhmotnění našich tužeb podpořit. Mám na mysli, zda si vůbec umíme přát to, co je pro nás opravdu tím nejlepším. A zda to vůbec umíme poznat.

Volání našeho srdce, naší Duše může být překřičeno, umlčeno. My si pak jdeme více či méně urputně a vytrvale za tím, co si myslíme, že chceme, a o čem jsme přesvědčeni, že je pro nás správné.

Pokud jsme plni strachů, vycházejí naše přání z módu přežití, nikoliv z bezpečného prostoru. 

Jsme-li plni potřebností od druhých, z vnějšku, budou naše přání vedeny touhou někam patřit, k někomu, neschopností dopřát radostný život sama/sám Sobě, a tedy i jiným.

Vedou-li naše rozhodování přesvědčení, předsudky, programy, vzorce, budou i naše přání plná nesvobody, omezování, limitů. Pro nás i ostatní.

Nemáme-li v rovnováze svou sebehodnotu, sebedůvěru, svou vnitřní sílu, je obtížné umět si dopřát, co je tu pro nás, či to umět dopřát všem.

Co si přejeme pro Sebe, tím přispíváme do kolektivního vědomí. Ať jsme si toho vědomi či nikoliv.

Naše snaha o lepší život pro nás osobně, naše nejbližší či širší okolí a Zemi se může velmi míjet s tím, co je opravdu třeba, pokud nevychází z čistých úmyslů. A nemusíme si toho být ani vědomi.

Chceme-li opravdu slyšet, vnímat pravdu a touhy našeho srdce, naší Duše, žít naplněný život ve všech jeho aspektech, na zdravé Zemi, zbavme se prvně všeho, co nám v tom brání na osobní úrovni.

Z jakého nastavení si budeme ve čtvrtek 11. 1. 2024 přát, tvořit svou a kolektivní budoucnost? Jsme mocnější, než si myslíme. Nenechme se stahovat svými, rodovými, kolektivními, systémovými stíny, omezeními, programy.

Jak uvnitř, tak vně. Jak v malém, tak ve velkém.

Přeji nám všem, abychom si (Sobě a vzájemně) uměli skutečně, odvážně přát, dopřát z nejčistších úmyslů, svobodně, v souladu s naším nejvyšším potenciálem, pro nejvyšší dobro všech.