Být zase normální

Dostat se do náročné situace (krátkodobé či dlouhodobé), mít fyzický problém či se delší dobu cítit psychicky špatně stále ještě není pro některé lidi impulsem něco u Sebe změnit či dokonce být ochoten u Sebe něco změnit. Není to bráno jako pobídka k lepší verzi Sebe sama. 

Naopak často se setkávám s tím, že lidé obviňují okolní svět. A/nebo hlavně si přejí, aby se vše vrátilo zpět, kdy to bylo ještě z jejich úhlu vnímání "normální". Či si přejí být opět "normální", žít "normální" život.

Nedošlo k pochopení, že život se neděje nám. Život se děje pro nás.

Už se není kam vracet. Jsme tu kvůli růstu, vlastní osobní i kolektivní evoluci. Pokud se chceme vracet do něčeho, co už s námi není v souladu (je jedno, zda jsme si toho vědomi či ne), nebude nám to dovoleno. 

Vracet se máme k Sobě, tedy k tomu, kým opravdu jsme. Chtít být opět "normální" a hledět přitom zpět, je cesta obráceným směrem. Zásadně se postupně mění náhled na to, co lze vlastně vůbec považovat za normální. A to jak na rovině osobní, tak i kolektivní.