Aktuálně nám ženám

Kde jsou ti muži? Otázka posledních let. 

Znamená to snad, že pokud je nepotkáváme na kurzech o jednorožcích, že nejsou? Nebo že pokud nevykazují vlastnosti, o kterých jsme přesvědčené, že mají mít, tak to ještě nejsou oni? A v tom případě je musíme někam posunovat, směrovat, protože jsou pozadu?

Možná je to trochu jinak. Jsou. Jsou tam, kde právě mají být. To, že je nevidíme nebo je neumíme vidět, je otázka našeho aktuálního nastavení. I celkově se může zdát, že je třeba, aby se něco stalo. To je přece úkol muže - akce. Jsme tak zvyklé, tolik naučené takto přemýšlet. A přitom je za tím tolik strachu a nedůvěry ze strany žen. 

Skutečně věříme mužům, že jsou dost ...? Skutečně mají naši plnou důvěru, že zvládnou, co mají? Či je za tím spíše náš strach - o co vlastně? Pokud někomu nedůvěřujeme, že něco zvládne, bereme mu jeho sílu. 

Jistě že je za tím dlouhatánský generační a celkově žensko-mužský podtext a můžeme si vzájemně vyčítat, kdo za to (za co vlastně?) víc může. Naprosto zbytečně. My jsme teď ty, které to mohou a mají změnit. U Sebe. A tím pro všechny. 

Neprojektujme své strachy na své syny, vnuky, bratry, partnery, otce ... Sice to vypadá zvenčí láskyplně, ale Láska je důvěra. Láska nemá strach. Láska je podporující, přijímající.

Začněme ve svém dětství. Tam najdeme mnoho tématických pokladů ve formě našich zranění, podmiňování, programů, na které jsme si vytvořili obranné mechanismy na mentální a emoční úrovni.

Rovnováha je o obou stranách vah. Pokud na jedné straně ubereme (přidáme), musíme i na té druhé.

Jak uvnitř, tak vně. Jak v malém, tak ve velkém.