Je to jedno

...a pak najednou zjistíte, že už se nevzdalujete. Že už není kam se vzdalovat. Není proč se vzdalovat. Že už nesplétáte další sítě.

Už se přibližujete.

Dovnitř. Do Sebe. Tedy do všeho. A to všechno, co se rozbalilo jako obrovský kulatý koberec, se začíná rolovat zpět k vám. A nic vně tam nezůstává. Není, co by tam zůstalo. Vše je vaší součástí. Vše se vrací k vám. Vše se vrací vám. Vše se vrací k Sobě. A vy jste to všechno. A všechno je ve vás. 

A je úplně jedno, že jste všechno ještě úplně nepochopili. Je úplně jedno, že někdo nechápe vás. Je úplně jedno, že to nějak vypadá.

Pokud máte pocit, že ještě něco nemáte, není to už o vzdalování se kvůli tomu, ale o tom si to posbírat při vracení se. Tak přirozeně. To se nedá minout. Protože to tam na vás čeká celou dobu. I na vás se čeká celou dobu.

Vše dostává smysl postupně. Zaklapává to do sebe. A vy to víte. Toto víte. Ten jasný pocit. Ten jasný stav.

A vše je úplně v pořádku. Vše se vrací k Sobě. Vše se vrací ve vás k Sobě. Máte v Sobě celé Vesmíry. Všechno, co se kdy kde událo. Skrze vás se to už nevzdaluje. A pokud skrze někoho, pak už je to jen dočasná setrvačnost, která na nemá významný vliv.

Nekonečný klid. Bezpečí. Důvěra. Nemusíte vůbec nic. Jen to nechat, ať se to děje. I skrze vás. Nic a nikdo to už nezastaví.